4. kapitola

V předchozí kapitole jsem slíbil vyprávění o tom, že noční cesta z kasáren do Málkovic nemusela být vždy jen děsivým zážitkem. Záleželo především na motivaci, která přechodného uprchlíka z kasáren hnala přes nebezpečný les. Přinést mazákům pivo nepatřilo mezi nejsilnější lákadla k tajnému opuštění posádky, která patřila ke zvlášť přísně utajovaným. Přesto jsem se jednou vydal do Málkovic úplně dobrovolně. Určitě už tušíte, že za tím byla nějaká dívka. Přiznávám, že tušíte správně. Za jedním z mých kolegů totiž přišla na návštěvu jeho milá. A protože nechtěla jít ke kasárnám sama, přemluvila svou kamarádku, aby ji doprovodila. Služba v kuchyni měla tu výhodu, že jsem měl zcela volný přístup k bráně kasáren. Několikrát za den přeci přivezli pečivo, zeleninu, mléčné výrobky … Takže když se u vrat jednoho dne objevila dvojice půvabných slečen, měl jsem zrovna já to štěstí zjistit, že druhá dívka je tu pouze jako doprovod. Měli jsme sotva pár minut času na několik vět. Dozvěděl jsem se, že druhá dívka je z nedalekých Konstantinových lázní a v Málkovicích je na prázdninách u svých příbuzných. Dodnes přesně vím, že jsme se domluvili na tajné noční návštěvě v Málkovicích. Po setmění jsem nabral známý kurs přes les a za půl hodinky už přeskakoval plot. Díky přízemnímu oknu jsme byli vzápětí spolu. Asi teď zklamu všechny lovce senzací – došlo jen na pár dotyků, ale tak neuvěřitelně krásných, že jsem na ně nezapomněl ani po třiceti letech. Vlastně jsme se už nikdy víckrát neviděli, prostě to u PLRO nebylo možné. Ani po vojně jsem kupodivu už nikdy nesebral kuráž, abych za Ivetou M. do Konstantinek někdy zajel, třebaže si stále pamatuji číslo domu. Alespoň touto hodně nečekanou cestou jí moc zdravím a přeju hodně štěstí.

Nezapomenutelných zážitků mám ale mnohem víc. Nejspíš dobře víte, že vedle šlechtitelské stanice v Krukanicích dodnes existuje čerpací stanice, která tlačila pitnou vodu do kasáren. Spolehlivost čerpadel nebyla právě oslňující a tak jsme byli každou chvíli bez vody. Protože jsem již před vojnou pracoval na vodárně, vzal jsem starost o čerpadla na sebe – mou hlavní činností byla stejně kuchyň, která bez vody moc fungovat nemohla. Poměrně často, v jakékoliv denní či noční době, jsem se proto vydal na výlet do Krukanic, abych čerpadla přemluvil k práci. K výpadku dodávky vody došlo také jednu mrazivou zimní noc. Vydal jsem se proto temnou nocí do Krukanic. Zhruba v polovině cesty jsem ve tmě před sebou uviděl siluetu člověka. Neměl jsem ani ponětí, kdo a proč se v noci vydal k vojenskému útvaru. O to víc mne překvapilo, když mne spatřil a namísto jakéhokoliv vysvětlení skočil do příkopu podél silnice. Zde se skrčil, hlavu zabořil do sněhu, jen abych ho nepoznal. Pštrosí taktiku jsem odhalil až mnohem později. Tajemná postava nebyl nikdo jiný, než velitel oddílu, kapitán Holúbek, zvaný Beton. Vydal se v noci z bytovek v Krukanicích „na výmak“ – tedy na neohlášenou kontrolu kasáren. Samozřejmě se snažil zůstat neodhalen, proto ten skok do pangejtu a zaboření hlavy do sněhu v třeskutém mrazu. Bohužel netušil, že k čerpací stanici máme natažen polní telefon. Samozřejmě jsem spěšně doběhl k čerpadlům a okamžitě volal na ústřednu, že se blíží neohlášená návštěva. Kapitán Holúbek se nikdy nedozvěděl, že jsem ho ve sněhu snadno poznal, ani že jsem ho okamžitě ohlásil.

Za ten rok a půl bych Vám mohl vyprávět desítky zážitků, které službu u protiletadlového raketového oddílu provázely. Dnes už bude ale málokoho zajímat, jak se nám porouchala lednice plná masa a museli jsme proto večer uspořádat vepřové hody, aby se maso nevyhodilo. Přesto, že jsme pak dva měsíce vařili bez masa, aby se na to nepřišlo. Ani to, jak si náš politik, kapitán Němec, pochutnal na srnčí pečínce, když se srna chytila do elektrického ohradníku kolem „C“. Naservírovali jsme mu ji jako pikantní vojenský guláš, který si náramně pochvaloval. Další kapitoly jsem se proto rozhodl věnovat Vám, obyvatelům Pernarce a Krukanic, případně dalším čtenářům. Pokud Vás cokoliv o službě u raketového oddílu zajímá, stačí napsat na adresu vanelubos@seznam.cz

Z celého srdce nám všem přeju, abychom už nikdy nepotřebovali žádný protiletadlový raketový pluk. Abychom si vzpomínky na tehdejší dobu uchovali jen v podobě trochu nostalgických střípků. Služba u raketového oddílu opravdu nebyla snadná. Úplně všichni, skutečně do jednoho, jsme v duchu tehdejší vojenské přísahy naplňovali odstavec: „ … a nasadit i svůj život k dosažení vítězství“. Kdyby totiž tehdy z jakéhokoliv důvodu skutečně došlo na odpálení raket, počítaly se naše životy na jednotky minut. Všechny Vás moc zdraví bývalý velitel děla, pomocník proviantního náčelníka, skladník proviantu, zdravotní instruktor a dozorčí roty „ob 24“

četař L.Váně.