3. kapitola

     Jak z předchozího vyprávění vyplynulo, služba u PVOS nebyla právě přívětivým obdobím v životech těch, kteří k PLRO (protiletadlový raketový oddíl) nastoupili.

     V první kapitole jsem zmínil drsnou mazáckou vojnu. Musím přiznat, že některé její podoby nejde dodnes zapomenout. Sem patří zážitky nejen hrůzné, ale některé i docela veselé. Vzpomínám si, jak jsme při výpadku elektřiny museli běhat s kbelíky do „C“ pro elektřinu z diesel agregátů. Tomu jsme se nakonec sami smáli, podobně jako hláškám našich mazáků pět dní před jejich odchodem do civilu na telefonní ústředně. Při kontrole spojení se totiž kvalita hovoru hodnotila stupnicí 0 až 5, přičemž pětka znamenala nejsrozumitelnější signál, při nule už nebylo slyšet nic. Museli jsme se proto zasmát služební kontrole spojení s výsledkem: „Ledva ťa počujem, ale za 5!“ Mazácké projevy mívali i nižší důstojníci z řad VZP (vojáků z povolání).

     Asi nejveselejší zážitek nám připravil podporučík Bretšnajdr, kterému svěřili funkci velitele požárního družstva. Při jedné z jeho služeb DP (dozorčího praporu) po pracovní době se totiž dostal k nějakému ostřejšímu pití. Jeho kuráž rostla s každým panákem, až se rozhodl vyzkoušet bdělost požárního družstva vyhlášením cvičného požárního poplachu s výjezdem techniky. Nechal před hlavní budovu přijet cisternovou Tatru, ale protože to moc velká zábava nebyla, vydal rozkaz k použití požární pěny. A Tatra se opravdu pochlapila. Během pěti minut pokryla celé nástupiště skoro metrová vrstva husté pěny, což uprostřed léta působilo trochu vánočním dojmem. Samozřejmě předpokládal, že pěna se po pár desítkách minut rozpustí a „buzerák“ se pak spláchne vodou, takže si ráno nikdo ničeho nevšimne. Jenže kvalitní požární pěna vydržela poněkud víc, než na mol spitý Bredy předpokládal. Nepomohly ani proudy vody z cisterny. Se soumrakem již bylo jasné, že tohle nadělení samo nezmizí a ráno bude velitele útvaru s celým štábem jistě zajímat, kdo neplánovaný požární poplach vyhlásil a proč. Málokdo při té představě vystřízlivěl hrůzou tak rychle, jako podporučík Bretšnajdr. Ještě před setměním nahnal všechny záklaďáky s hrably na sníh, abychom pěnu z nástupiště stáhli, což se po hodině ukázalo jako boj s větrnými mlýny – pěna to vzdát nemínila. Spásný nápad jsme pak dostali sami – vysadili jsme několikery dveře a použily je pro plužení. Za hluboké tmy jsme veškerou pěnu nakonec zdolali a ráno se opravdu na nic nepřišlo. Nikdo z nás už ale do konce života nezapomene, jak jsme si v létě hráli na sněhovou kalamitu. S alkoholem mám spojeny nejméně další dva zážitky, bohužel o poznání méně legrační. Sice si už nevzpomenu, co bylo prvním impulsem k šikanování mého kolegy Ríši Zpěváka, nicméně zcela zpití mazáci po něm jednoho večera vyžadovali nějaké úsluhy, které nedokázal splnit. Vztekle ho proto donutili dělat kliky nad zapnutým elektrickým vařičem. Richard se to snažil nejprve vydržet, ale jak mu docházely síly a hrozily těžké popáleniny, stupňovala se v něm zlost a beznaděj, až se mazákům nakonec postavil a zoufale jim pohrozil, že tady končí jakákoliv legrace a oznámí to veliteli oddílu. Čehož se mazáci částečně zalekli a částečně to vyhrotilo jejich agresivitu, takže je napadlo pustit na chudáka Ríšu služebního psa. To už nešlo přehlížet a tak jsme se našeho kamaráda proti opilým mazákům zastali. Mazáky to přestalo bavit, ale my jsme takový šikan psychicky neunesli a ráno vše skutečně ohlásili. Další události dostaly rychlý pád. Od velitele oddílu se vše okamžitě dozvěděl již zmíněný VKR kapitán Volný („kontráš“), který incident vyhodnotil jako zásadní ohrožení bojeschopnosti palebného oddílu. Dva nejagresivnější mazáci byli okamžitě odvezeni a jak jsme se později dozvěděli, vojenský soud je za vlastizradu odměnil Sabinovem „na ostro“. Tedy vojenským vězením. Odvelen byl i kamarád Richard Zpěvák, kterého jsme už pak nikdy neviděli. Jen o málo mírnější příběh se nevyhnul ani mně osobně, kdy mazáci dostali chuť na pivo a tak mne pro něj poslali v noci do Málkovic, kde se dalo koupit v domě u rybníčka.

     Nebylo by to nic neobvyklého nebýt toho, že se tak stalo v době cvičného poplachu. Kvůli tomu jsme u sebe museli mít své samopaly. Sice bez munice, ale kdo byl někdy na vojně, tak jistě ví, že samopal mohl být odložen jedině ve zbrojním skladu pod pečetěmi. Pokud byl z jakéhokoliv důvodu vojákovi vydán, musel ho mít nepřetržitě u sebe až do odevzdání zpět do skladu. A tak jsem se samopalem na zádech měl donést mazákům pivo. V duchu jsem si představil, jak to asi bude vypadat, když přijdu se samopalem v noci do vesnice s plnou polní pro lahváče. Ale mazáky tohle samozřejmě nezajímalo, takže jsem musel rychle jednat. Protože jsem tou dobou zastával funkci pomocníka proviantního náčelníka, měl jsem na starost sklad proviantu a kuchyň. Usilovně jsem proto přemýšlel, co se samopalem, abych druhý dne neskončil v Sabinově za neoprávněné ozbrojené odpuštění posádky. Nakonec jsem ho kvapně šoupl do veliké trouby, tady ho snad nikdo hledat nebude a vydal se přes les do Málkovic. Štěstí při mně ale nestálo ani potom. Les byl zrovna plný divočáků s mladými a tak se necelé dva kilometry částečně přes les proměnily v noční stezku odvahy.

      Dodnes slyším zlověstné chrochtání všude kolem, když si na ty chvíle vzpomenu. Skoro jsem litoval, že u sebe nemám samopal s plným zásobníkem. Děsivý noční úkol od mazáků nakonec přeci jenom dobře dopadl – přinesl jsem plnou polní a k mé obrovské úlevě nikdo nevyčmuchal ani můj samopal, ukrytý v troubě.

     Příště Vám povyprávím o příjemnějším nočním výletu do Málkovic – přitom jen o pár desítek metrů dál, než do hospůdky u rybníčka.