Obsah

         Je právě pátek, 14. září roku 1984 a Vaší obcí kolem šestnácté hodiny projíždí (tehdy zcela běžný) vojenský UAZ 469. Krom řidiče veze tehdejšího náčelníka štábu kapitána Bartoviče a novou posilu z řad vojáků v základní vojenské službě. Cesta z Chomutova k Vám ale nebyla tak přímá, jak by se z mapy zdálo. Vedla přes pětiměsíční poddůstojnickou školu ve Zvolenu, kde se (tehdy skoro neuvěřitelně mladý) mechanik měření a regulace přeškolil na velitele protiletadlového děla. Celé tři týdny jsem pak čekal na posádce v Kralovicích na rozkaz, ke kterému ostrému palebnému oddílu budu přidělen.

         Vojenský UAZ míjí bytovky vojáků z povolání v Krukanicích a odbočuje k lesu, na jehož okraji již zdáli vidím budovu kasáren. Hlavou se mi honí obavy, nakolik pravdivé jsou hlášky jako „nežli znovu Kralovice, radši kulku do palice“. Proslýchá se nejen o velmi ostré mazácké vojně, ale také o perné službě v ostré bojové pohotovosti na hranici psychické únosnosti. Co mne asi čeká? U brány překvapivě nikdo nehlídá, o vpuštění dovnitř musíme hlasitě troubit na dozorčího praporu. VZP (vojáci z povolání) už totiž mají po pracovní době a po jejich odchodu v hlavní budově skoro nikdo není. S obavami vcházím do poměrně velkého dvoupatrového objektu a zaráží mne jeho prázdnota. Na palebných oddílech údajně slouží přes padesát záklaďáků a několik lampasáků – kde jsou tedy všichni? Kapitán Bartovič mne předává dozorčímu roty a zakrátko i on odjíždí „domů“. Protože jsem ve Zvolenu dostal hodnost svobodníka, pár minut po příjezdu dostávám službu dozorčího kuchyně. Co na tom, že je mým povoláním elektronika, že jsem vycvičen na velitele děla – vzhůru do kuchyně, o které jsem dosud věděl jenom to, že se v ní vaří. Přibližně po hodině se střídá denní směna a odkudsi přichází pět vojáků ze stráže.

        Přináší do kuchyně dva obrovské prádelní koše krásných hub a poroučí mi, abych jim udělal smaženici. Zmocňuje se mne hrůza – vařit absolutně neumím, z domova si pamatuji, že do smaženice potřebuji vajíčka – a do takové hromady jich bude zapotřebí nejméně padesát. Kuchař je naštěstí služebně jen o půl roku starší a tak sice chvíli s potěšením sleduje mé vyděšení, pak si ale nechá otevřít sklad, odnáší misku sádla, dvě plata vajec a radí mi, jak z toho svým mazákům ukuchtit „bufet“. Jsem si jist, že hned zítra půjdu do basy, až se zjistí, že ze skladu zmizela vajíčka. Kuchař mezitím dokončuje večeři, nakládá ji do termonádob a služba ji na kárce kamsi odváží. Množství porcí by už docela odpovídalo očekávaným padesáti mužům, ale stále nemám ponětí, kde jsou. A odkud strážní přinesli takovou hromadu hub, copak místní nechodí do lesa? Podvědomě tuším, že mne čeká ještě mnoho překvapení.

           Do noci pak uklízím kuchyň, myju nádobí za své mazáky, kterým dělám dozorčího a teprve kolem půlnoci odcházím na rotu. Dozorčí tu ale není, někam se zašil a spí. Zvědavě se proto proplížím na otevřený balkón, odkud je nádherný rozhled do ztemnělého kraje. Na nebi svítí tisíce hvězd a kdesi na kraji Krukanic se rozlévá intenzivní záře šlechtitelské stanice, jak se o pár dní později dozvídám. Co mne asi čeká dalších skoro 500 dní v jinak tolik krásném kraji?