Obsah

     Noc byla překvapivě krátká. Ve čtyři ráno už se mnou lomcuje dozorčí roty. Spolu se dvěma služebně stejně mladými kamarády odcházíme do skladu brambor, kde na nás čeká padesátikilový pytel k oškrábání. Nemáme ani pořádné nože nebo škrabky, to je přeci úkol na celý den! Moji kolegové ale nasazují neuvěřitelné tempo, z čehož usuzuji, že do šesti musí být opravdu hotovo. Mazáci by nám v případě nestíhání rychle vysvětlili, co se od mladého vojáka čeká. Po dvouhodinové práci, ještě za tmy, vyhlašuje dozorčí budíček i pro zbytek oddílu. Mazáci se vzápětí rozprchnou do umývárny, WC, zatímco náš ročník čeká rozcvička. Naštěstí se tělocviku nikdo z mazáků neúčastní, takže jen zabíháme z dohledu za budovu a čekáme pár minut na konec rozcvičky. Rychlá ranní hygiena, pak fofrem zpátky do kuchyně, kde už je v plném proudu výdej snídaně a příprava oběda. Celé dopoledne pak sloužím v kuchyni, ačkoliv jsem oficiálně jako dozorčí a ne směnař. Ale mít ve směně své mazáky nedává jinou možnost.

    Náhle mne k sobě volá náčelník štábu – kapitán Bartovič. Čeká mne poučení o utajovaných skutečnostech. Jako poddůstojníka mne školí NŠ osobně. Teprve nyní se dozvídám, že hlavní budova kasáren slouží pouze pro zabezpečení života celého oddílu, zatímco bojová část je v přilehlém objektu „C“ za vysokým betonovým plotem s elektrickým ohradníkem. Uvnitř tohoto nejpřísněji střeženého objektu je několik desítek vojáků v několikatýdenní nepřetržité ostré bojové pohotovosti. Po důkladném poučení dostávám průkazku ke vstupu, kterou hned vzápětí poprvé používám. Oběd totiž vezu se směnou už osobně. Ozbrojená stráž nás vpouští dovnitř. Ocitám se v zalesněném prostranství, protkaném spoustou cest. Po pár stovkách metrů se přede mnou objevuje vyvýšená konstrukce, na jejímž vrcholu je naváděcí radiolokátor, pod ním několik mobilních agregátů, o jejichž významu zatím nic nevím. Vcházíme kamsi do podzemí a vydáváme zde oběd desítkám záklaďáků a několika gumám. Cestou zpátky už není takový spěch a tak to bereme trochu oklikou. Dlouho nikde nevidím nic zajímavého, až se těsně přede mnou cesta náhle prudce svažuje do rozlehlého okopu, důkladně zakrytého maskovacími sítěmi na napjatých lanech. Zvědavě scházíme do okopu. Vzápětí se mi málem zastavil dech. Před sebou spatřuji skutečnou, 11ti metrovou, stříbrnou raketu na odpalovací rampě. V životě jsem nic podobného na vlastní oči neviděl, připadá mi obrovská a jde z ní skutečně strach! Stejných okopů s raketami na rampách je kolem radiolokátoru šest, z toho jen jediná cvičná bez bojové nálože. Zbylých pět ostrých raket je zde připraveno k téměř okamžitému odpálení v případě ohrožení vzdušného prostoru státu. Můj němý úžas náhle přerušuje rozhoukání sirény, nedaleko se ozývá křik „artuš Žichovice“. Vzápětí se rozburácí obrovské diesel agregáty, celý oddíl se odpojuje od veřejné elektrické sítě, aby na ní nebyl závislý.

     Za několik vteřin přibíhá hrstka vojáků z bojové směny a zaujímají svá místa. Jak se později dozvídám, do blízkosti státní hranice se přiblížil narušitel a proto byl vyhlášen první ze čtyř stupňů ostré bojové činnosti. Ne, není to žádné cvičení a nikdo předem neví, co bude následovat. První stupeň je záhy zvýšen na druhý hlasitým voláním „artuš lykavec“, neboť narušitel se přiblížil na menší vzdálenost. Obsluha na tento povel „odpaluje stojky“ – tedy odjistí nosná lana maskovacích sítí. Vše je předem přesně připraveno, takže maskovací sítě letí k zemi. Vůbec se mi tu nechce čekat, co bude dál a proto se kvapně vracíme do objektu „B“ – tedy do týlové části kasáren. Dřív, než opustíme „Céčko“, je bojová činnost odvolána. Narušitel totiž ukončil svůj provokační let a vrátil se nad své území kdesi v Západní Evropě. Ještě několik minut zůstává palebný oddíl připraven k vyššímu stupni ostré bojové činnosti, poté se zastavují diesel agregáty, oddíl se připojuje k veřejné elektrorozvodné síti a vojáci napínají lana s maskovacími sítěmi nad okopy. Jak jsem se později dozvěděl, pokud by se narušitel ještě více přiblížil státní hranici, čekal by nás třetí stupeň „artuš Poniklá“, při kterém radiolokátor již natáčí rakety do směru narušitele a připravuje je k případnému okamžitému odpálení. Třetí stupeň býval poměrně výjimečný, zažil jsem ho během 18ti měsíců v Pernarci snad dvakrát. Naštěstí se nikdy v historii oddílu nemusel vyhlásit čtvrtý, poslední stupeň bojové činnost.

     Pokud by se totiž ozvalo „artuš Týniště“, znamenalo by to okamžité odpálení ostrých raket ke zničení vzdušného cíle. Jak sami víte, k tomu během čtyřiceti let existence PLRO nikdy nedošlo – docela určitě by to v Pernarci ani Krukanicích nešlo přehlédnout ani přeslechnout. S odstupem mnoha desítek let vám může vyprávění o sledování vzdušných narušitelů připadat docela dobrodružné, ale nám, kteří jsme v ostré bojové pohotovosti sloužili, kolikrát do smíchu moc nebylo. Ostrá bojová pohotovost trvala obvykle nepřetržitě několik týdnů. Tedy bez jediné vycházky, bez opušťáků, bez dovolené. Uvězněni za vysokým plotem, obehnání elektrickým ohradníkem. V neustálém obrovském psychickém vypětí, zda někdy nedojde na „Týniště“. S vyhlašováním vyšších stupňů bojové činnosti třeba i několikrát denně, v jakékoliv denní i noční hodině. Po několika týdnech býval pak oddíl dočasně vyřazen z ostré bojové pohotovosti. To byl čas na technickou údržbu a na výcvik. Pouze v tomto období bylo možné získat vycházku nebo nastoupit krátkou dovolenou.

     O tom, co se děje uvnitř posádky, bylo přísně zakázáno cokoliv sdělovat – přímo na oddíle trvale sloužil i kapitán Volný od vojenské kontrarozvědky. Měl jediný úkol – zajistit, aby nikoho ani v nejmenším nenapadlo se třeba jen zmínit o tom, co se děje za vysokým plotem a elektrickým ohradníkem. Protože se jednalo o skutečně ostrý bojový oddíl, byl na absolutní utajení kladen nejvyšší možný důraz, jaký tehdejší režim znal. Za případné prozrazení čehokoliv z vojenského tajemství hrozil vojenský soud za ohrožení obranyschopnosti státu – a to se tenkrát bralo opravdu zcela vážně.

     V dalších kapitolách vám ještě povyprávím několik příhod, které službu u PVOS provázely.